Možná teď mnohé budu šokovat, ale slavná britská spisovatelka J. K. Rowlingová se potýká s nemalými problémy. Následné řádky nejspíš oddané čtenáře Harryho Pottera pobouří, protože se rozhodně nepřidají k četným adoracím na téma “Rowlingová a její geniální dílo”. Jakožto literárně činný jedinec se však analýzou známých děl zabývám poměrně často nejen proto, abych se naučila, jak mistři dosahují dokonalosti, ale také, abych se něco naučila z chyb ostatních.
Nechci rozhodně zpochybnit zásluhy Rowlingové na tom, že vychovala několik generací čtenářů, kteří by jinak hůře hledali cestu k literatuře. Ani nechci zpochybňovat to, že díky ní nastal zlatý věk literatury pro děti, alespoň v Británii.
Nicméně přehlížet nedostatky jejího počinu by znamenalo, že měříme dílům pro dospělé a dětské čtenáře dvojím metrem, že evidentní technické chyby při psaní jsou pro nezkušeného čtenáře v pořádku, a tak nad nimi zamhouříme raději obě oči. Navíc by to nebylo fér vůči mnohem lépe a kvalitněji napsaným knihám pro děti, kterým se do nebes sahající sláva Harryho Pottera z různých důvodů vyhnula.
Česká kritika se hlavně, pokud jsem si měla možnost všimnout, zaměřovala na zdařilý překlad pana Medka, nikoli na dílo samotné. Já jsem se k sáze nedávno vrátila při podrobném studiu současné britské a americké literatury pro děti. Rowlingová ve srovnání se svými souputníky bohužel co do stylu i obsahu velice pokulhává. Problémy ságy jsem rozdělila do třech hlavních kategorií:
- Začátek a konec
První kapitola prvního dílu Harryho Pottera začíná chronologicky dopravením ročního hrdiny na práh tety a strýce. Druhá kapitola nás přenese o deset let později. Je celá, stejně jako i téměř bezvýhradně zbytek knihy, vyprávěná z pohledu protagonisty. Jsem přesvědčená, že druhou kapitolou měla celá kniha začít a čtenář by tak rovnou objevoval vše, tj. pravdu o své minulosti a čarodějnický svět, očima hlavního hrdiny. První kapitola nic příběhu nepřidává, navíc následná změna úhlu pohledu je značně matoucí. Tento řemeslný problém se několikrát v celé sáze opakuje.
Poslední kapitola celé ságy krátce přibližuje scénu po devatenácti letech od pádu Lorda Voldermorta. Hlavní postavy jsou šťastně svoji, mají děti, které vypravují do Bradavic. Z hlediska příběhu a jeho dramatické stavby je tato kapitola naprosto zbytečná, jejím jediným účelem je uspokojit fanoušky odpovědí na otázku: “A co bylo dál?” – Žili spolu šťastně, dokud neumřeli.
2. Expozice
Značná část ságy je napsaná formou expozice. Harry Potter někde něco zaslechne, přečte si nebo vidí něčí vzpomínky. Celý šestý díl, v němž profesor Dumbledore, česky Brumbál, vysvětluje pozadí a historii Lorda Voldermorta Harrymu, než na samém konci tragicky zemře, je v podstatě jednou velkou expozicí před velkolepým finále v díle sedmém.
Samozřejmě že expozici používá každý autor, že je někdy zapotřebí, aby se čtenář či divák v příběhu neztratil. J. K. Rowlingová však tuto techniku používá jako berličku téměř všude. Takovému postupu v anglosaském prostředí často říkají “lazy writing”. Slavnou autorku ještě slavnějších knih nechci rozhodně obvinit z lenosti, nicméně kritika, že se alespoň někde mohla pokusit čtenáři ukázat, ne mu prostě sdělit, co se událo, či děje, je naprosto legitimní.
3. Deus ex machina
Není zápletky, vyvrcholení a rozuzlení, kde by J. K. Rowlingová tento postup nepoužila. Harry Potter měl zemřít již v prvním díle, kdyby se náhodou (a s velmi malým vysvětlením čtenářům) Brumbál předčasně nevrátil do školy a Harryho od Voldermorta nezachránil. V dalších dílech z beznadějné situace zachrání kouzelný pták fénix, Harry Potter sám sebe (v jiné časové rovině), duše zavražděných Voldermortem, profesoři kouzelnické školy, profesor Brumbál, jeho nejlepší kamarád Ron…
Pro Rowlingovou představuje deus ex machina oblíbené řešení beznadějné situace, další berličku, která by jí bez použití kouzelnických rekvizit pravděpodobně neprošla.
Závěr
Problematických momentů v slavné sáze J. K. Rowlingové je celá řada. Napadá mě namátkou plochost postav, otázky struktury či otázky editorské práce v pozdějších dílech Harryho Pottera.
A co jsem se od J. K. Rowlingové naučila? Že je možné napsat čtivý příběh, po kterém šílí čtenáři po celém světě, i když střih je nakřivo a látka je sešitá halabala, že to, co čtenáře osloví a nadchne je náhoda, štěstí, načasování i záhada, což z vydávání knih tvoří jednu z nejméně předvídatelných forem podnikání.